Historie

Od roku 1974 se datovala potřeba výkonného vysílače rozhlasového a televizního signálu pro obyvatele Prahy. Osazení vysílače do Petřínské rozhledny bylo nutno chápat jako provizorium a tak tehdejší Ministerstvo spojů už od roku 1975 prosazovalo stavbu 160 m vysokého stožáru – také na Petříně, aby podnik Kovoslužba nebyl nucen přesměrovávat antény desetitisícům domácností. Tomuto nápadu se však silně a účinně bránili památkáři, kteří roku 1984 definitivně uspěli a po delších debatách byla pro vysílač vybrána lokalita (tehdy zpustlých) Mahlerových sadů.






Tehdy bylo vypočteno, že pro dokonalé pokrytí Prahy signálem ze Žižkova musí být anténa nejména ve výšce 200 m nad terénem. Architekt Václav Aulický vypracoval zhruba dvacet různých návrhů, např. štíhlý hyperboloid nebo „jehlu s jablkem“. Přes tlak radiokomunikací, které by se spokojily s obyčejným železobetonovým stožárem a kabinou, nakonec roku 1984 zvítězila světově unikátní[9] futuristická varianta subtilní a přitom stabilní třísloupové konstrukce, která připomíná startující raketu. Autor tehdy úspěšně argumentoval tím, že jednostožárový železobetonový vysílač by byl příliš masivní a v pražském ovzduší by materiál velmi rychle degradoval. Třísloupová ocelobetonová konstrukce tak znamená mnohem menší zásah do pražského panoramatu, má vyšší aerodynamickou stabilitu a její technické provedení, s ochrannými laminátovými vrstvami, přinese i vyšší užitnou hodnotu a trvanlivost.

Základní kámen vysílače byl položen v říjnu 1985. Výstavba neprobíhala nijak rychle, navíc ji zejména od roku 1989 doprovázely mnohé spory a negativní hodnocení: kvůli stavbě totiž byla například zlikvidována část židovského hřbitova, projednávala se také hrozba elektromagnetického zatížení okolí, kterou však zvláštní komise vyvrátila, protože výkon vysílače byl hluboko pod přísnými hygienickými limity. Zněly i nekompromisní hlasy požadující zbourání vysílače, ty se však neprosadily a tak mohla být postupně osazována vysílací technika. V březnu 1991 započal zkušební vysílací provoz, od 3. 5. 1991 (48 let a 2 dny po oficiálním zahájení TV vysílání v Československu) přešel do standardního režimu a 17. 2. 1992 byl vysílač, resp. jeho restaurační a vyhlídková část, oficiálně otevřen pro veřejnost.

V roce 2000 bylo na pilíře umístěno dílo Davida Černého zvané „Miminka“ (anglicky „Babies“), znázorňující batolata lezoucí nahoru a dolů. Protože se údajně setkalo s pozitivním ohlasem, bylo v roce 2001 nainstalováno natrvalo. Není to jediný umělecký počin, který věž vyprovokovala: režisér Jan Němec ve vysílači natočil některé scény filmu V žáru královské lásky.

Pozitivní ohlas nebyl všeobecný, podle serveru VirtualTourist.com je žižkovský vysílač druhou nejošklivější stavbou světa (hned po baltimorském divadlu) a batolata Davida Černého jsou v popisu výslovně zmíněna takto: „Je už sama o sobě dost ošklivá, ale malé lezoucí děti od výtvarníka Davida Černého ji z hrůzného pohledu proměnily v něco, nad čím už opravdu nevěřícně kroutíte hlavou.“ („While its ugliness could easily stand on its own, the installation of small, climbing babies by the artist David Cerny transformed this tower from an eyesore to a head-shaker.“)[11]. Sám Černý považuje vysílač za „něco divného, protlačeného bolševikem“[10], naopak Aulický tvrdí, že vysílač na Žižkově vznikl komunistům navzdory[8].






Od 22. 5. 2006, u příležitosti 125. výročí povýšení Źižkova na město a 15. výročí zprovoznění vysílače, je vysílač každý den různobarevně nasvícen ve spodních částech plošin – zpravidla v barvách státní trikolóry, jež jsou zároveň i firemní barvou provozovatele žižkovské věže – Českých Radiokomunikací.[12]

Tento článek je licencován za podmínek licence Creative Commons Uveďte autora/Zachovejte licenci 3.0. Jeho text byl převzat z článku „Žižkovský vysílač“ na Wikipedii.

Napsat komentář

Name
Email
Website